Většina z nás ráda vzpomíná na svá školní léta. Bylo to období, kdy stačilo udělat úkoly, jít ven a přijít včas domů. Ale často jsme se museli učit nazpaměť básničky, jejichž přednes se nikdy učitelce nelíbil, letopočty jsme přiřazovali k událostem, a skoro každou hodinu češtiny jsme psali diktáty. Ti, co měli problémy s pravopisem, dostávali pravidelně pětky a učitelé na ně ukazovali jako na blbečky. Nezajímalo je, že jsou dobří v jiných předmětech. V této době nebylo známo označení dyslektik, či dysgrafik.
dítě student
Každý musel mít průkazku do knihovny, protože povinnou četbu málokdo sehnal v knihkupectví, nebo u známých, kteří si ji hýčkali. Kdo si přišel půjčit knížku v době, kdy už veškeré výtisky byly rozebrané a na všech školách musely být přečtené v tom samém období, měl smůlu. A průšvih. Jedna učitelka dokonce prohlásila, že ten dotyčný si ji měl jít půjčit hned ten den, kdy jim její přečtení zadala.  
Nosili jsme hodinky, abychom byli doma v určenou hodinu a rodiče nám museli věřit, že se opravdu vracíme z kroužku, protože nebylo, jak nás kontrolovat. V době naší nemoci rodiče šli do školy, aby nás omluvili a domluvili se, který z kamarádů nám bude nosit domů úkoly.
Dneska je všechno jinak. Děti se učí na počítači, vyhledávají informace a mají pocit, že není potřeba si je pamatovat.  Ven nechodí. Když si chtějí popovídat, zapnou mikrofon. Při počítačové hře. Povinná četba je nebaví, tak vyhledávají na netu obsahy knížek, které mají přečíst, v době, kdy jsou na kroužku, jsou nervózní, co se mezitím, co nemůžou k mobilu, stalo a rodiče je kontrolují i v této době, aby měli jistotu, že tam došly.
Spoustě z nich lékaři diagnostikovali dysgrafii, nebo dyslexii, a tak učitelé přestali dávat diktáty, protože by to pro ně bylo ponižující. Básničky se za devět let strávených na základní škole učí asi tak třikrát, protože učitelé nemají nervy je poslouchat. Raději pouští dětem filmy, které měly jako knížky, na základě povinné četby, přečíst.
O historii se už toho také moc nedozvědí, protože, jak pravila jedna mladá paní učitelka s aprobací na dějepis, co bylo, nikoho stejně nezajímá.  Koho ano, ať se vzdělává sám.
Když už jdou ven, neustále jim rodiče volají, aby zjistili, že jsou v pořádku.
Při nemoci, stačí, když rodič pošle SMS, nebo e-mail a někdo z kamarádů pošle do chatu zadání, co má dotyčný vypracovat, nebo se naučit. Postupně se ztrácí osobní kontakt.
učení na trávníku
Jak to bude dál? Možná budou děti sedět doma a poslouchat výklad ve sluchátkách, ostatní budou znát jen díky hlasu, nebo obrazovému přenosu a ke zkouškám budou přicházet jednotlivě do nějaké místnosti, kde budou sedět zkoušející. Ti je nechají vybrat z témat, které je jim v daném předmětu blízké a poslechnou si, co o něm vědí. Nebo už jako malí dostanou do hlavy čip, ve kterém už budou obecné informace, a na nich samotných bude, který obor je zaujme, a budou se mu do hloubky věnovat. Pak nebudou potřeba školní budovy, ze kterých se udělají kanceláře, protože úředníků není a nikdy nebude dost.